Druhá cesta vzhůru

Jednou jsi dole, jednou nahoře. Úryvek ze známé písničky Voskovce a Wericha přesně parafrázuje fotbalovou dráhu MICHALA HÁJKA (22). Byl považován za jednoho z největších talentů českého fotbalu, mnozí odborníci mu předpovídali zářivou budoucnost. Jeho kariéru však málem pohřbilo těžké zranění kolena. Nyní věří, že to nejhorší už má za sebou.

První fotbalové krůčky udělal ve Spartě a když mu bylo čtrnáct let, poprvé si prohlédl pozvánku do národního týmu své věkové kategorie. O rok později již oblékal reprezentační dres s kapitánskou páskou na rukávu.

V roce 1998 hrál český juniorský výběr na mezinárodním turnaji ve slovenských Piešťanech a blonďatý mladík, který byl vyhlášen nejlepším hráčem turnaje, neušel pozornosti zástupců Feyenoordu Rotterdam. Netrvalo dlouho a konkrétní nabídka ležela na stole.

„V té době Spartu vlastnily krachující VSŽ Košice a mladí hráči dostávali málo prostoru. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl do Holandska odejít. Při mé smůle dva měsíce na to Sparta změnila majitele, přišel trenér Ivan Hašek a nadějní kluci dostali více šancí, nabídli jim daleko lepší podmínky. Kdybych měl dobrou smlouvu a třeba jednou týdně trénoval s áčkem, asi bych nikam nešel,“ vrací se k nelehkému rozhodování Michal Hájek.

Do Rotterdamu odcházel s vidinou, že v zahraničí stráví většinu své kariéry. Přesto ho rodiče přemluvili, aby studium na Vysoké škole ekonomické pouze na rok přerušil. „Cítil jsem, že vylétám z hnízda, že se už musím starat sám o sebe. Naštěstí jsem od klubu dostal auto a byt, přesto to ale byla pořádná škola života,“ popisuje své začátky v neznámém prostředí.


Nejtěžší rozhodnutí

Nakonec v zemi tulipánů strávil dvanáct měsíců, kdy oblékal dres juniorky Feyenoordu. Poté mu volal asistent Teplic Miroslav Šafařík. Pojď hrát k nám, zněla nabídka.

„Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Pokud bych zůstal v Holandsku, vydělal bych si slušné peníze. Na druhou stranu jsem pořád hrál za béčko, i když bych se asi za nějaký čas do áčka dostal. Ale viděl jsem kluky, kteří se dokázali prosadit v české lize a které jsem velmi dobře znal z reprezentace. Ať už to byl Zdeněk Grygera v Drnovicích, Honza Polák v Brně nebo Milan Baroš v Ostravě. Chtěl jsem to někam dotáhnout a Teplice jsem bral jako velkou šanci. Také vzhledem k tomu, že v Čechách jsem mohl studovat.“

V Rotterdamu si sbalil věci a se severočeským klubem podepsal smlouvu.

„První týdny v Teplicích nebyly zrovna jednoduché. Nebyl jsem zvyklý na to, že mladí kluci musejí být zticha a šoupat nohama. Když jsem si tyhle pravidla uvědomil, bylo už pozdě. A řada lidí mi to dala pocítit. Chvíli trvalo, než jsem do nového prostředí zapadl. Ale asi za tři měsíce bylo vše v pořádku,“ tvrdí.

Na svou prvoligovou šanci si však musel nějaký čas počkat. V posledním zápase jarní části sezony 98/99 Teplice porazily Slavii v přímém souboji o druhou příčku tabulky a kvalifikovaly se do předkola Ligy mistrů. Touze po účasti v „milionové soutěži“ odpovídala i přestupová politika a příchody Kolomazníka nebo Frýdka zvýšily konkurenci v týmu. Svůj ligový debut si tak Hájek odbyl až v říjnu, v utkání proti Ostravě.

„Trenér mě poslal na hřiště asi po hodině hry, ale pět minut před koncem mě zase z taktických důvodů stáhnul. Kamarádi si ze mě dodnes dělají srandu, že mám nejkratší prvoligovou kariéru. Ale není to pravda, v Semicích jsem kopal s Martinem Daňhelem a ten má na kontě jenom osm minut,“ usmívá se trochu hořce dvaadvacetiletý záložník.


Osudové zranění

Další šanci už nedostal. Ani nemohl. Týden po své premiéře v nejvyšší soutěži nastoupil za rezervu v Prachaticích. „V průběhu zápasu mi luplo v koleni a byl konec.“ Okamžitě následovala operace v Teplicích. „Bohužel se příliš nezdařila. Diagnóza zněla, že vazy byly natržené ze dvou třetin. Lékaři mi sdělili, že za čtrnáct dní můžu pomalu začít trénovat a za dva měsíce po operaci se zapojit do zimní přípravy. Takovým slovům člověk hodně rád uvěří,“ krčí rameny.

Jenže nešťastné koleno zlobilo dál. „Pořád mě bolelo, nemohl jsem pořádně trénovat. Konečně v únoru mi ujelo znovu, a to dost hrozným způsobem. Ještě ten večer jsem skončil na sále ve Střešovické vojenské nemocnici. Následující den mi primář tvrdil, že na fotbal můžu zapomenout. Musím se přiznat, že to byl pro mě velký šok.“ Měl štěstí, dostal se do péče renomovaného ortopeda Vladimíra Hospodára. „Hodně mi pomohl. Dával mi naději, že vše dobře dopadne, i když tomu asi ani on stoprocentně nevěřil.“

Druhá a vzápětí třetí operace odhalily, že kloub je ve velmi špatném stavu. Oba menisky byly utržené, přední křížový vaz lékaři nenašli vůbec. V červnu pak přišla na řadu poslední operace, plastika křížového vazu. „Měl jsem jen lokální umrtvení, musel jsem se na celý zákrok dívat. Nic příjemného, navíc jsem vzhledem ke stavu kolena podstupoval velké riziko. Ale byla to moje jediná šance, jak jsem se mohl k fotbalu vrátit,“ vzpomíná na nejhorší okamžiky své kariéry.

V tu dobu ho nad vodou drželi rodiče a přítelkyně Veronika. „S ní jsem se seznámil až po první operaci, takže mě nikdy neviděla na hřišti. I to mě motivovalo, chtěl jsem se před ní ještě předvést,“ směje se.


Nejsem zhrzený talent

V průběhu dalších šesti měsíců mohl na fotbalový míč zapomenout. Na řadu přišly běh, posilovna, plavání a kolo. Naplno trénovat začal až v zimní přestávce.

„Počítal jsem s tím, že naskočím do přípravy s áčkem, ale přeřadili mě do rezervy. Musím však přiznat, že kondičně jsem na tom byl velmi špatně. Tak dlouhá pauza prostě musela být znát,“ uvědomuje si technický záložník.

K tomu se přidaly i neshody s vedením teplického klubu. „Přestože jsem hrál za béčko, běžela mi smlouva s ligovými podmínkami. Zřejmě nechtěli, aby v juniorce někdo takový byl. Myslím, že kdyby mi plat o něco snížili a nechali mě v rezervě, po roce bych se rozehrál a teď bych mohl být platný i pro první mužstvo. Jenže mi zastavili peníze a vše skončilo u arbitráže, která rozhodla ve prospěch Teplic,“ kroutí nechápavě hlavou.

Na jaře loňského roku zamířil na hostování do divizních Uhelných skladů, v jejichž dresu odehrál dvanáct zápasů. V letní přestávce zkoušel štěstí na testech v Bohemians a v Kolíně, ale jeho výkonnost ještě nebyla stoprocentní. Nakonec tedy zakotvil v Semicích.

„Tam jsem pookřál. V klubu sice jsou skromné podmínky, ale poznal jsem tu řadu obětavých a skvělých lidí. Po těch všech neúspěších jsem dostal nový impuls.“ Za účastníka ČFL odehrál všechna utkání v minulém ročníku, připsal si šest branek a deset asistencí.

Krátce před startem podzimní části letošní sezony znovu měnil barvy a oblékl dres druholigových Neratovic.

„Po fyzické stránce už nemám sebemenší problémy. Co se týká té fotbalové, cítím, že to je zápas od zápasu lepší. Mám chuť dokázat některým lidem, kteří nade mnou zlomili hůl, že nejsem žádný zhrzený talent,“ dodává Michal Hájek.

Jiří Škuba