V Příbrami Sparty nelituje

Do nové prvoligové sezony vstoupil Jiří Kotrba jako nejdéle sloužící trenér u jednoho klubu. Tím, že v pátém ročníku po sobě vede stejné mužstvo, popírá ustálená tvrzení o životnosti trenérů v jednom prostředí. V Příbrami usedl poprvé na lavičku už na podzim 1998, když pro utkání třináctého kola proti Drnovicím nahradil odvolaného Josefa Csaplára.

Jaká je podle vás optimální délka působení trenéra u mužstva a necítíte se teď už trochu klubovým inventářem v Příbrami?
Já jsem zůstal v Příbrami tak dlouho jen proto, že tu je jedna osoba - prezident klubu Jarda Starka. Kdyby tu nebyl, tak bych do Příbrami možná ani nepřišel. Mužstvo bylo tehdy poslední a nakonec jsme zachránili něco, co možná ani zachránit nešlo. Povedlo se to s notnou dávkou štěstí, ale i díky obrovskému úsilí. V další sezoně jsme skončili šestí a v následující čtvrtí, když nám ještě třináct minut před koncem celé ligy patřila druhá příčka. V minulém ročníku jsme si ale sami dali facku. Po vyřazení francouzského Sedanu v Poháru UEFA jsme dostali šest gólů v Řecku, čímž jsme zhatili veškerou předchozí dobrou práci. I když jsme nepředváděli špatný fotbal, tak výsledkově jsme zklamali. S jídlem roste chuť, a tak samozřejmě po předchozích úspěších očekávali funkcionáři další vzestup. Nebýt silné osobnosti Jardy Starky ve vedení klubu, asi bych to nepřežil. Přiznám se ale, že jsem ani neměl moc chuti to přežít. Úplně jsem ztrácel motivaci. Přemýšlel jsem o tom, že odejdu sám. Vím, že když jsem někde třeba čtyři roky, jako tomu bylo v Jablonci, tak si lidi určitě říkají, už aby zvedl kotvy, abychom si od něj odpočinuli.

Příbramský stadion se za poslední roky změnil k nepoznání

Tak proč jste z Příbrami neodešel? Nabídky jste měl.
Ale mě tady drží jak osobnost Jardy Starky, tak i prostředí, které je zatím pořád takové domácí. Nemusíme čekat, až se sejdou správní rady, fotbal řešíme v úzkém kruhu. Příbram udělala za poslední roky obrovský krok kupředu. Zlepšili jsme podmínky pro A mužstvo, pro mládežnické týmy. Když jsem sem přišel, vybavení tady bylo opravdu špatné. Byly tu jedny, nebo dvoje, abych nikoho neurazil, tepláky z Dukly, co se sem ještě přivezly. Udělaly se nové kabiny, posilovny, odpočívárna, reprezentační místnost, nové sociální zázemí. Vylepšilo se hřiště, budujeme tři další tréninková, jedno z nich s umělou trávou. Proto mě to v Příbrami baví, a proto každý den vstanu v půl šesté, v šest vyjedu a po sedmé hodině jsem tady. Někdy odjíždím pozdě večer. Den co den sto kilometrů sem a zase zpátky. Asi by nebyl problém vyvolat uměle nějaký střet a odejít. Ale přesně tohle bych já nechtěl. Když odejdu - a já nevím, jestli odejdu za měsíc, nebo za pět let, to ukáže až čas a já si s tím hlavu teď nelámu - tak se rozloučím s Příbramí určitě s trochou nostalgie a přestože si někteří mohou říkat, to je blázen a už ho máme plné zuby, tak až se otočí, budou muset uznat, že tu po nás určitý kus práce zůstal. Dnes je Příbram braná jako kvalitní prvoligové mužstvo. Ještě jako trenér Jablonce jsem mohl na Příbram koukat trochu s despektem.

Proč s despektem?
Říkal jsem si, že Příbram je mužstvo, které musí prodávat, aby mohlo existovat. To nám sice zůstalo, ale vytvořili jsme si okruh lidí, kteří pro nás pracují, že jsme schopni kádr vhodně doplňovat. A už nebereme jen odněkud problémové hráče a zadarmo, ale jsme schopni koupit třeba Horsta Siegla za slušné prostředky. Nebo kvalitní fotbalisty z Drnovic. Na jejich hromadný příchod se každý dívá jiným pohledem, ale pro mě to byla nová motivace, přišla spousta nových hráčů. Přestupový trh je jinak v českém fotbale spíš směnný obchod. Peníze chybějí a budou chybět. Navíc naší prioritou zůstává dobudovat stadion. Zároveň však chceme hrát co nejlíp fotbal, reprezentovat dobře město, aby to bavilo sponzory, aby věděli, proč do příbramského fotbalu peníze dávají.

Vydělat jste si mohli sami úspěšným účinkováním v Poháru UEFA. Jaký dopad na klub mělo fiasko s PAOK Soluň?
V předchozích třech letech jsme vytáhli cenu našich hráčů poměrně dost vysoko. A v době, kdy jsme mohli slíznout smetanu, tak jsme si facky dali sami. Já vím, že situace naše a Liberce je nesrovnatelná díky jeho hlavnímu sponzorovi, který, když se pro něco nadchne, tak může dát velké peníze za koupi hráče. Pan Karl je šest, nebo sedm let v libereckém fotbale a když to sečetl, tak určitě dal víc peněz, než získal i z těch letošních přestupů. My jsme mohli být dnes možná trochu v menším v pozici Liberce. Prodávat hráče za dvacet, třicet nebo i víc milionů. Ale to bychom museli udělat díru do světa. Nám se to povedlo jen se Sedanem, to ani nebylo doceněné, jaké mužstvo jsme porazili. Ale pak jsme si uřízli ostudu v Řecku. Nejsme klubem, který může hrát poháry každoročně. Proto je dvojnásobná škoda, že když už jsme Pohár UEFA hráli, že jsme této možnosti víc nevyužili. Proto si ti fotbalisté, kteří v mužstvu tehdy byli, musí uvědomit, že zodpovědnost za neúspěch na sobě musí nést. Musí to pocítit, aby pro příště věděli, že tímhle směrem se ubírat nemůžeme.

Nepociťujete ale vy osobně už hlad po nějakém dalším úspěchu? Vždyť se vám jako svého času nejmladšímu prvoligovému trenérovi prorokovala parádní kariéra. Dokázal jste postoupit s Českými Budějovicemi a o dva roky později s Unionem Cheb z druhé ligy, s Viktorií Žižkov a Jabloncem vyhrát domácí pohár, s Jabloncem obsadit v lize dvakrát třetí místo, působil jste u reprezentace do jedenadvaceti let. Ve srovnání s tím vás jedno čtvrté místo během působení v Příbrami může asi těžko uspokojit.
To není tak, že teď už po úspěchu netoužím. Ale když jsem byl mladší, tak jsem šel za ním hlava nehlava. Nebral jsem si žádné servítky, možná jsem někomu přitom šlápl na kuří oko. Dnes už nemám zapotřebí jít za úspěchem za každou cenu, abych si své jméno vydobyl. Myslím, že už své jméno mám, i když na druhou stranu vím, že je poptávka po nových tvářích. Chci být nejlepší, ale zároveň chci mít kolem sebe lidi, u kterých si můžu být jist, že se o ně opřu. Byly doby, kdy jsem se opřel a zlomil jsem si ruku, protože ta předpokládaná opora tam nebyla. Nesnáším lidi, kteří uznávají jen bílou a černou barvu. Každodenní práce je většinou něco mezi tím. Tím vůbec nechci říci, že příbramské čtvrté místo je pro mě všední barva. Naopak. Já za svůj největší výsledek tady považuji, že jsme pro Příbram udrželi první ligu v té sezoně, co jsem přišel. To bylo úplně nejtěžší a zároveň šlo o rozhodující základ pro další sezony. Šlo o úspěch, který se v žádné anketě nepromítne. Co je měřitelné pro práci trenéra? Být se Spartou první? Tím nechci říci, že to má trenér ve Spartě jednoduché. Jarda Hřebík to poznal v minulé sezoně. Tam může jedině vyhrávat, když remizuje, už je to špatné. Ale zas koupí to nejlepší, co na trhu je. Pak záleží na složení týmu a komunikaci s těmi nejlepšími. V Příbrami, ale třeba i v Hradci nebo v Budějovicích je velká fluktuace, dnes do ciziny odcházejí už velmi mladí fotbalisté. A aby trenér objevil jednoho Poborského, nebo v poslední době Skácela, tak musí dát příležitost dvaceti jiným fotbalistům. To ale trvá čtyři, pět let, ale ty musíte v klubu přežít. Já už neměřím úspěch trenéra tím, že je Liberec první. Důležité je, zda dokážete z daného mužstva v pravý okamžik dostat maximum. Je jen pár trenérů, kteří dokázali vyhrát s mužstvem třikrát pohár. Samozřejmě bych se mezi ně chtěl ještě jedním vítězstvím zařadit. Ale pro mě je teď prvořadé, že nacházím potřebný odraz své práce u svých asistentů, s nimiž mám společný cíl, rozumím si s nimi, ale oni současně chápou, že hlavní trenér je ten, který je vždy první na ráně. Při vítězstvích i při prohrách.

Buď bude mít nynější hodně široký kádr na podzim úspěch, nebo ho rozprášíme a zůstanou třeba jen tři zkušení a kolem nich samí mladí hráči

Působíte teď poměrně spokojeným dojmem. Ale určitě vám vadí v klubu či v českém fotbale spousta věcí. Co vás v poslední době pořádně naštvalo?
Mně nevadí, že menší kluby bojují s těmi velkými za nerovných podmínek. Ti velcí jedou rychlíkem, zatímco my třeba Bechyňkou. Ale přece není normální, a to není nic proti Spartě, aby deset dní před sezonou se vám změnil začátek ligy z neděle na středu. Vím, že se to nakonec vyřešilo, jak nejlépe mohlo. Ale tomu šlo předejít. Že mohou Teplice i Synot postoupit, se vědělo dlouho dopředu. Tak se mohlo i s předstihem rozhodnout, že pokud postoupí, tak budou hrát ligu ve středu ještě před prvním kolem. Nebo není možné, aby nejel na mistrovství Evropy devatenáctiletých Jun se zdůvodněním, že má šanci hrát za Spartu v lize. To je reprezentace a on má jet, stejně jako jedou z Ostravy, nebo odjinud. Se mnou se nikdo bavit nebude. Mně toho hráče nanominují a nebudou se mě ptát, jestli má šanci u mě hrát. Proč má mít výjimku ve Spartě, ve Slavii, nebo proč by ji měl mít třeba v Příbrami? Znovu opakuji, to není nic proti Spartě. Vždyť všichni by si měli přát, aby postoupila do Ligy mistrů. Nejen pro prestiž českého fotbalu, ale i pro finance, které z účasti získá a z nichž pak ukápne i do dalších našich klubů. Nejsem blázen, který si hraje na příbramském písečku, ale to jsou věci, které mi vadí, že není měřeno všem v jedné soutěži stejným metrem.

Nelitujete s odstupem času toho, že i vy jste se mohl vézt v rychlíku, pokud byste přijal nabídku Sparty, Slavie, nebo aspoň bratislavského Slovanu?
Neotáčím se dozadu. Tím netvrdím, že když Sparta hrála nádherný zápas s Realem Madrid, tak jsem si neříkal, to by byla paráda být na té lavičce, to by se mi líbilo. Ale na druhou stranu to ve Spartě ani ve Slavii není jednoduché. Musíte být s těmi lidmi naladěn na stejnou notu. Neříkám, že to byl důvod, proč jsem do Sparty nešel. Je tam Míra Pelta, se kterým jsem se setkal v Jablonci. Pana Košťála neznám. Slyšel jsem, že měl údajně říci, když jsem to odmítl, že přes práh Sparty nepřekročím. Ale nikdy neříkej nikdy. Když jsem odmítl poprvé Slavii, tak jsem za dva roky měl od ní znovu nabídku na stole. Když bude Kotrba dobře pracovat, tak nabídky přijdou. S aktivní kariérou končí hodně fotbalistů a hned chtějí dělat trenéry. Ať je dělají. Pro mě hraje v tomhle směru spousta zkušeností. Dřív jsem udělal hodně věcí, které už neudělám. Na druhou stranu, kdybych třeba ve třetině své trenérské kariéry, když to vezmu od roku 1983, dostal nabídku Sparty, tak bych ji určitě vzal. Šel bych a neptal bych se, jestli budu úspěšný, nebo ne. Dnes mě uspokojuje práce v Příbrami, stejně jako by mě uspokojovala práce ve Spartě. Někdy mi připadá, že vy novináři rozkastujete lidi. Jestli je trenér úspěšný, nebo ne. Že je ve Spartě, to ještě neznamená, že je dobrý trenér. Má předpoklad, protože takový klub by si špatné trenéry vybírat neměl. Pro mě je vyznamenáním, že přišla Sparta, přišla Slavia, že přišel Slovan Bratislava. To je výsledek toho, že jsem roky dobře pracoval a že jsem se dokázal i poučit z chyb, kterých jsem se dopustil. Mám rád fotbal, protože se v něm nedá dopředu nic nalinkovat. Sparta si řekne na jaře, že ji nemůže nic zastavit, je po obrovském úspěchu v Lize mistrů. A podívejte, ono to nejde. A určitě Jarda Hřebík dělal maximum, určitě nic v přípravě nepodcenil, naopak věřím, že spíš udělal víc, než měl. Přesto to nešlo. To je na sportu krásné.

V minulé sezoně bylo v Příbrami víc smutku než radosti

Takže promarněné možnosti jít trénovat na Letnou opravdu nelitujete?
Měl jsem obrovskou chuť jít do Sparty, to nebudu tajit. Byl by to krok výš. A pro mne to možná byl správný krok, jaký jsem měl udělat. Ale byl jsem domluvený s panem Starkou, že návaznost mého přestupu na Letnou bude něco znamenat i pro Příbram. Ale odezva nebyla taková, jakou jsme si představovali. Takže jsem pokračoval dál v Příbrami, neporušil jsem žádné dohody a pak jsem byl rád, že jsem se na sebe mohl klidně podívat do zrcadla, protože jsem tomu pokušení odolal. Sparta bude žít bez Kotrby, stejně jako bude muset žít Kotrba bez Sparty.

Necouvl jste i proto, že jste se zalekl, že vás letenský kolos semele?
Vůbec ne. Naopak cítil jsem, že na Spartu už mám. Člověk si musí říci vždy, když je možnost angažmá v takových klubech jako je Sparta a Slavia, jestli už na to má, aby uhrál ten pingpong s funkcionáři. Věřil jsem, že bych to zvládl. Buď bych to nepřežil během krátké chvíle a pan Košťál by mě vyhodil, protože jsem nesmlouvavý člověk v určitých věcech, nedělám kompromisy, nebo bych to přežil. Ale že bych se bál, že neuspěji, to ne. Naopak jsem byl zklamaný z toho, že trenérské ambice nemůžu ukojit právě ve Spartě.

Kterým lidem se ve fotbale obdivujete?
Já si strašně moc vážím těch lidí, kteří ve fotbale vydrží na této úrovni dlouho. Když vezmu třeba pana Škorpila, tak já mu vykám. On mi říkal už milionkrát, abych mu tykal, ale já mu vykám. Z úcty. Zažil i to dobré, i to špatné. Vždy se nad to dokázal povznést, otřepat se a to je pro mě trenér, který si úspěch zaslouží. A šel si pro něj. Proto mě mrzí, že to bylo trochu zlehčované řečmi o spolupráci. I když nikdy neuděláte úspěch sám, záleží na okolí, tak první trenér je vždy jen jeden. S maximální odpovědností. A za pár let už se nebude nikdo ptát, kdo dělal asistenta, ale jaký trenér dovedl Liberec k historickému titulu.

JIŘÍ KOTRBA se narodil 28. února 1958 v Písku. V šesti letech začal hrát fotbal v ZVVZ Milevsko, v osmnácti přestoupil do Bohemians (1976-81), během vojny hrál ve VTJ Tábor, pak přestoupil do Dynama České Budějovice, kde v roce 1988 ukončil hráčskou kariéru. Ještě jako aktivní fotbalista se stal trenérem sportovních tříd a později tréninkového střediska mládeže Dynama. Od září 1989 byl trenérem českobudějovického A mužstva, s nímž na jaře 1991 postoupil do I. ligy. Během podzimu však od mužstva překvapivě odešel, ale brzy se objevil v SKP Union Cheb. S ním zažil pád do druhé ligy, ale i návrat mezi elitu. V létě 1993 přijal angažmá v Jablonci, ale už po třech měsících ho zlákala Viktoria Žižkov. Tam působil do jara 1995, od léta téhož roku trénoval až do začátku podzimu 1998 v Jablonci. Brzy poté přijal nabídku Příbrami, z původní výpomoci na pár zápasů se stalo nejdelší působení ze všech současných trenérů na lavičce jednoho prvoligového klubu. Příbram už vede v páté sezoně po sobě. V roce 1994 přivedl Viktorii Žižkov k zisku Poháru ČMFS, totéž zopakoval o čtyři roky později s Jabloncem. S ním navíc v lize dvakrát obsadil třetí místo. Ženatý, manželka Jana, synové Lukáš (22) a Jan (18).

Jiří Hroník